Sympatický Novozélanďan Hayden Paddon je zkušený pilot rallye, který odjel několik sezón ve WRC a na svém kontě má vítězství z Argentiny v roce 2016. Často ho potkáte za volantem těch nejrychlejších vozů Hyundai – letos vyhrál mistrovství Evropy a českým fanouškům se v i20 N Rally2 předvedl na Barum rallye ve Zlíně. Při své české návštěvě si udělal i čas na exkluzivní rozhovor.
Jste letos poprvé v České republice?
Nikdy před tím jsem tu nebyl a musím říci, že Praha je nádherné město.
Věděl jste něco o Barum rallye? Je považována za jednu z nejtěžších soutěží v šampionátu.
Byl jsem soupeři varován, že je to velice ošidná a náročná soutěž a jede se na docela kluzkém asfaltu. A já nemám rád kluzký asfalt. Povrch je navíc hodně uskákaný a tratě úzké. Vím také, že bývá zrádné počasí. Když se připravuji na soutěž, pokaždé studuji, jaké byly předchozí ročníky. A poslední dva roky sehrál důležitou roli déšť. Ani na suchu to však nikdy není jednoduchá soutěž, na trať je vytáhána spousta nečistot a podmínky se neustále mění.
Jak těžké je dostat se z Nového Zélandu do velkého světa motorsportu? Přece jen je trochu stranou od zbytku světa.
Jo, je to trochu výzva. (smích) Nejtěžší je sehnat peníze. Rallye je na Novém Zélandu na dobré úrovni, ale nepotřebujete zas tak velký rozpočet. Jakmile se však vydáte jezdit jinam, je to finančně mnohem náročnější. Těžko jsme sháněli evropské sponzory, měli jsme pouze novozélandské a občas bylo těžké obhájit, aby nás podporovali, když závodíme v jiné části světa. Další výzva je samozřejmě cestování. Dnes už je to pro mě normální, protože takhle cestuji dlouho, ale ze začátku se musíte přizpůsobit spoustě věcí. Rozdílné kultuře, různým jazykům, jiné mentalitě a podobně.
Měl jste ale štěstí, že jste získal podporu Pirelli a peníze na celou sezónu v tehdejším PWRC.
Kdybych tehdy nevyhrál soutěž Star Driver pro mladé talenty, nikdy bych se nedostal do WRC. Nikdy by se mi nepovedlo získat dostatek peněz, abych tenhle velký krok udělal. Ale jakmile jsem tu příležitost měl, věděl jsem, že to musím zkusit a zůstat ve světě světových rallye. Tři sezóny v doprovodných kategoriích mě stály zhruba čtyři miliony novozélandských dolarů. Získat takový balík peněz není v tak malé zemi jednoduché, ale naštěstí mi hodně lidí pomohlo. Dnes už je to možná o něco jednodušší než před 15 lety, ale ani tak to není nic snadného.
Přesto bychom ale ve velkém motorsportu našli pár „Kiwi“ – Shane van Gisbergen je několikanásobný šampion série Supercars, měl vítězný debut v NASCAR a je skvělý i v rallye. Scott McLaughlin zase září v sérii IndyCar.
V závodění na okruzích je ve světě řada úspěšných Novozélanďanů. V IndyCar, NASCAR, F2, někteří jsou krůček od F1, spousta jezdců je v závodech GT. Se závody na okruzích to vždycky bylo trochu jinak, je tam víc cest a možností, jak najít finance. V rallye je to strašně těžké. Placeno je šest nejlepších jezdců a to je celé. Takže příležitostí v rallye je výrazně, výrazně méně.
Kdo byl vaším vzorem, když jste začínal se závoděním?
Můj otec Chris, Possum Bourne a z mnoha různých důvodů Colin McRae. Colin proto, že byl rychlý, Possum proto, že byl skvělý člověk, a můj otec proto, že mě k závodění přivedl.
Byla to přirozená volba jít z motokár do rallye?
Na Novém Zélandu můžete oficiálně závodit, až když je vám 12 let, ale už od nějakých šesti mladí trénují v motokárách. Všichni ti, o kterých jsme mluvili – Shane, Scott, Nick Cassidy –začínali jezdit na motokárách, když jim bylo šest či sedm let. A já měl díky otci rozhodování snadné.
Před časem jste si koupil okruhový Hyundai i30 N TCR, abyste se zlepšil na asfaltu. Pořád ho používáte k tréninku?
Už ne, prodal jsem ho asi před dvěma lety. Byla to součást snahy najít cestu zpátky do WRC. Jezdil jsem s ním na okruhu celkem často, jak tréninky, tak závody. Prostě si užívám řízení auta, dejte mi volant, čtyři kola a moc rád se svezu. (smích)
Váš tým vyvinul i elektrický Hyundai Kona, který připomínal vůz WRC. Jaká byla idea za jeho vznikem?
Nepovedlo se mi získat kontrakt na rok 2019 a byl jsem trochu naštvaný. Vrátil jsem se na Nový Zéland, dal dohromady vlastní tým a chtěl jsem udělat něco, čím bychom se odlišili, protože kdybych závodil s „er-pětkou“, stal bych se neviditelným. Chtěl jsem něco jiného, zajímavého. Také komerčně dávalo smysl postavit něco, co by vytvářelo naší image. Hyundai Nový Zéland je můj velký partner a chtěl jsem jim pomoci prodávat auta, postavit něco, co by bylo relevantní k jejich nabídce. Elektromobily zrovna přicházely na trh, tak jsme si řekli, že to je šance postavit elektrické rallye auto. Není to nic, o čem bych předtím vyloženě snil, protože jsem petrolhead, ale byla to velká příležitost. Baterie a pohon jsme sehnali v Evropě, software a auto jako takové jsme postavili sami – tým osmi lidí, nikomu nebylo víc než 30 let. Byl to cool projekt. Pro mě jako pilota je to ve výsledku podobně dobré auto jako WRC, je s ním neskutečné svezení.
Jak zábavné je ho řídit?
Zpoza volantu je rychlejší než WRC, je to velká zábava. Máte k dispozici i řazení páčkami pod volantem, protože převodovka je dvoustupňová. Z venku je to trochu jinak, závodní auto prostě musí vydávat nějaký hlasitý zvuk. Ale technologie jsou už tak daleko, že je jen otázka času, kdy i elektromobily budou znít cool. Také si s tím teď hrajeme. Myslím si, že během pěti let elektrifikace svět motorsportu výrazně zasáhne. Prostě to přijde.
Co byla největší výzva z pohledu konstrukce?
Vše, co jsme znali z konstrukce aut se spalovacím motorem, jsme mohli vyhodit z okna. Způsob nastavení auta, podvozku, diferenciálů, rozložení hmotnosti, to všechno je úplně jiné a vlastně jsme začínali od nuly s čistým listem papíru. Museli jsme přijít na spoustu věcí, protože jsem nikdy předtím takové auto neřídil, ale už první prototyp byl hodně povedený. Rozmístění jednotlivých komponentů je jiné, baterie je v podlaze, vpředu i vzadu je elektromotor s převodovkou, těžiště je docela nízko, ale mezi nápravami nezbývá zase tolik místa a musíte tam nacpat spoustu věcí.
A co aerodynamika?
Chtěli jsme, aby auto vypadalo dobře, ale nechtěli jsme vytvářet příliš velký přítlak, protože ten znamená odpor vzduchu, což vyžaduje mnoho energie z baterie. Snažili jsme se najít nějakou zlatou střední cestu. Tak, jak je auto postaveno nyní, je zhruba o 200 kg těžší než vůz WRC a veškerá hmotnost je umístěna velice nízko, takže hraje významnější roli než aerodynamika – máme potřebnou trakci. Když bude auto vážit tunu, bude aerodynamika důležitá, ale ne u vozu, který váží přes 1500 kg.
Je velký rozdíl v nastavení podvozku pro těžší auto?
Tlumiče jsou podobné těm, jaké jsme používali ve WRC, ale pružiny jsou tužší, aby se vypořádaly s vyšší hmotností. Výrazně jiná je geometrie náprav, pozice tlumiče a další úhly.
Na kontě máte jediné vítězství ve WRC v Argentinské rallye. Je to vaše oblíbená soutěž?
Je, samozřejmě kvůli vzpomínkám a také kvůli lidem, divákům, kteří jsou neskuteční. Ale moje nejoblíbenější soutěž? Je těžké vynechat Rallye Nový Zéland kvůli charakteru tratí a klopení zatáček, je to jako byste s autem na trati tancovali. Rád závodím i ve Skandinávii, protože mi ty rychlé, plynulé tratě trochu připomínají Nový Zéland. Je ovšem těžké vybrat jen jednou soutěž, protože po celém světě je tolik skvělých rallye a mám z nich krásné vzpomínky.
V PWRC jste byl na stupních vítězů i v Německé rallye, znamená to, že vám vedle šotoliny vyhovuje i asfalt?
Mám asfalt rád, zejména, když je suchý, to jsem naprosto spokojen. (smích) Myslím, že na suchém asfaltu umím být pěkně rychlý a že jsem teď na asfaltu mnohem lepší než v době, kdy jsem závodil ve WRC, protože během covidu jsem byl každou chvíli na okruhu a pracoval na své technice ve voze TCR i dalších. Cítím se teď na asfaltu komfortně.
Stále pomýšlíte na návrat do WRC?
Ne, už ne. Před pár lety jsem se hodně snažil, ale covid to všechno zastavil, skoro dva roky jsem zůstal zaseknutý na Novém Zélandu. Dostat se do WRC bylo vždycky těžké, je tam jen pár týmů. Možná bych dnes dosáhl na nějaký částečný program, pět šest soutěží, a pokud se do kalendáře vrátí Rallye Nový Zéland, chtěl bych ji jet ve voze nejvyšší specifikace. Z pohledu kompletní sezóny už si však žádné naděje nedělám, od toho už je tam spousta mladších. Musím být realista.
Několik let zpátky byli ve WRC na vrcholu jezdci ve věku kolem 35 až 40 let, dnes jsou to mladíci jako Kalle Rovanperä, Oliver Solberg či Sami Pajari. Čím to je?
Myslím, že ten trend je ve všech sportech. Největší změnou v rallye je příchod technologií jako je WRC+, WRC Live a přístup k on-board záběrům. Pamatuji si, že když jsem někam přijel poprvé, mohl jsem maximálně studovat vlastní on-boardy a snažit se být rychlejší, ale neměl jsem ani ponětí, jak to jedou ostatní. Dnes se můžete podívat na jakoukoli rychlostní zkoušku v podání jakéhokoli jezdce a sledovat, jak ji projíždí on. Díky tomu se mladí jezdci mohou mnohem rychleji učit nové soutěže, nemusí je jet pětkrát šestkrát, aby byli schopní jet rychle. Stačí jim to jednou či dvakrát, sledovat on-boardy ostatních a třetí rok už jsou na stejné úrovni. Tohle se hodně změnilo.
Snažíte se naučit se rychlostní zkoušky nazpaměť? Walter Röhrl si je prý všechny pamatoval a Sébastien Loeb se je rovněž učil zpaměti.
Umím si „erzety“ zapamatovat velice dobře, ale dělám to, protože musím, ne proto, že bych chtěl. Kdybych to nedělal, budu vzadu. Ale moc rád bych jezdil soutěže, kde se neopakují, kde jsou nové rychlostní zkoušky a musím si napsat nový rozpis. Jestliže se nějaká jezdí každý rok deset let, znáte ji velice dobře, projeli jste ji mockrát a můžete jet opravdu hodně rychle. Pro mě ale má být rallye o neznámu, o nových výzvách.
Udělal jste sice krok zpátky z WRC do vozu Rally2, ale konkurence je i tak silná.
To každopádně. V letošním ročníku mistrovství Evropy je největší konkurence, proti jaké jsem kdy závodil. WRC sice bylo rychlé, ale bojovali jste s osmi jezdci, v ERC je minimálně dvacet velice rychlých pilotů, někdy třicet. Miluji tu výzvu. Je tam spousta zkušených závodníků, ale i rychlí mladíci, kteří ještě nejsou tak srovnaní. A pak řada domácích závodníků, v každé soutěži je hned několik rychlých domácích pilotů.
Jak funguje spolupráce s továrním týmem Hyundaie v Alzenau?
Obecně se snažím Hyundai vždy pomoci, jsem s touto značkou spojen už deset let a i teď v mistrovství Evropy se snažím pomoci s vývojem vozu Rally2. Chceme pomoci sdílením dat a testováním při vývoji nových věcí. Můj cíl je udělat auto rychlejší a lepší pro všechny, takže sdílíme data ohledně nastavení s piloty ve WRC2.
Umíte si představit, že byste závodil s autem jiné značky?
Ne. Byl jsem hodně loajální už během mého působení ve WRC, i když tam byly i jiné možnosti. Když jsme si v roce 2013 poprvé sedli s lidmi z Hyundai Nový Zéland, bylo to jako spolupráce Possuma Bourneho se Subaru, kterou je tak známý. Vážím si naší dlouhodobé spolupráce, Hyundai za mnou od samého začátku vždy stál, máme za sebou spoustu projektů a hromada věcí ještě přijde. Chci s touto značkou zůstat tak dlouho, jak jen to bude možné.
Jaké to je závodit většinu svého závodního života tak daleko od domova, nemít výhodu domácího prostředí?
Když jsem závodil ve WRC, bylo to těžké, protože všichni ostatní jeli domů ke svým rodinám a já zůstával v Evropě a měl pouze rallye. Po covidu jsem to přehodnotil. Chci závodit v Evropě, ale miluji Nový Zéland. Hodně cestuji, po každé soutěži se však vracím zpátky domů.
Nechybí vám podpora fanoušků u trati?
Samozřejmě, že je prima cítit podporu fanoušků, ale vždy mezi diváky najdete i pár Kiwi. I na Barum rallye jela skupina asi dvaceti Novozélanďanů jen na víkend, podívat se na soutěž.
John Kennard je váš dlouholetý spolujezdec. Mimochodem, nejstarší spolujezdec, který kdy vyhrál soutěž WRC. Pomohlo vám mít vedle sebe v autě staršího, zkušenějšího spolujezdce, který vás v některých situacích uměl usměrnit?
V roce 2006 jsem hledal nového spolujezdce pro starty v národním šampionátu a někdo mi Johna doporučil, pracoval tehdy jako koordinátor v Prodrivu. Bylo mi kolem 18 let a hledal jsem někoho zkušeného, kdo by mi pomohl se dál rozvíjet. Rozhodl jsem se pro Johna a v prvních pěti letech mi opravdu hodně pomohl, doslova mi otevřel oči. Naučil mě správně si psát rozpis, měl spoustu užitečných nápadů. Například v roce 2008, když jsme stavěli nové auto, přišel s tím, ať jej postavíme s levostranným řízením, o čemž normálně nepřemýšlíte, když závodíte na Novém Zélandu. Pomohl mi lépe se připravit na závodění v Evropě a v autě odváděl skvělou práci. A protože jsme si závodění spolu užívali, věřili jeden druhému a měli skvělý vztah, tak jsme pokračovali dál.
Uvažujete i o nějakých dalších disciplínách motorsportu jako je rallycross, dálkové soutěže a podobně?
Rád bych jednou jel Dakar, to mě zajímá. Je to něco jiného než rallye, ale chtěl bych to zkusit. Je to správná výzva. V současné době se soustředím na rallye, ale jak jsem říkal, užívám si řízení jakéhokoli auta. Možná bych si uměl představit jezdit i TCR.
Které je vaše nejoblíbenější auto, s nímž jste závodil?
WRC asi jen tak něco nepřekoná, je to skvěle postavené auto a je neskutečné jej řídit. Docela si užívám i naší elektrickou Konu, ale asi nejvíc je AP4 pro závody do vrchu. Má motor o výkonu 800 koní a vždycky se na svezení s ním doslova třesu a moc si to užívám.
Kde vidíte svoji budoucnost? Otevřete si závodnickou školu, budete dělat koučink nebo třeba manažera, který pomůže dalším novozélandským talentům do světových rallye?
Motorsport je můj celý život. Z dlouhodobého pohledu chci vést vlastní tým, už jsme s tím začali na Novém Zélandu a chtěl bych jej jednou dostat na mezinárodní scénu a závodit s ním po celém světě. Určitě bych chtěl ještě nějakou dobu závodit, ale až to pověsím na hřebík, chci pomáhat mladým jezdcům. Řekněme něco podobného jako dělá Malcolm Wilson a jeho M-Sport, ale v australsko-asijském regionu.
Autor: Petr Horák