Populární formát malých vytrvalostních závodů zpřístupňuje okruhové soutěžení lidem, kteří nemají závodní licenci ani peníze na rozhazování. Jako poučený amatér jsem se tak mohl zúčastnit závodu na okruhu v Mostě za volantem i30 N. Je to životní zážitek, i když jsem měl párkrát namále a trofej viděl jen zdálky.
Hyundai se i pro letošek stal generálním partnerem Autodromu Most a ostré modely divize N jsou na tamním okruhu častými hosty. Do třetí sezóny jde i spolupráce s partnerským týmem Hyundai Janík Motorsport, který mimo závodních aktivit pronajímá i několik vozů i30 N zájemcům o amatérské soutěžení. Ideální příležitost spojit obojí dohromady, uvítat novou sezonu a vyzkoušet kvality i30 N v ostrém nasazení přinesl březnový vytrvalostní závod 4 Hours Most.
Okamžik pravdy
Týmový kolega právě spálil poslední zbytky benzínu ve své nádrži a já čekám v boxové uličce s helmou na hlavě, až přijede z tankovací zóny a já místo něj rychle skočím na místo řidiče. Hlavně díky výkonu našeho nejrychlejšího jezdce, který vybojoval druhé místo v kvalifikaci hned za nedostižným Caterhamem a pak i slušný náskok po startu, si nevedeme vůbec špatně. Šance na medaile žije! O to větší mám nervy, abych nám slušně rozjetý závod nepo…kazil.
V prvních minutách se snažím zorientovat a najít svoje tempo. Všechno je mnohem intenzivnější a nekompromisnější než při tréninku. Žádného slitování se ale jako začátečník nedočkám a okamžitě na mě začínají nepříjemně dorážet rozježděnější řidiči výrazně pomalejších aut, což na psychice nepřidá. Na okruzích už jsem jezdil, adrenalin ostrého závodu však zažívám poprvé.
Než se vůbec stihnu rozkoukat, motor Caterhamu kousek přede mnou náhle vyvrhne svůj obsah na asfalt. Nemám o tom tušení, dopředu nevidím přes auto před sebou. Vyjíždím pod plným plynem z táhlé zatáčky a bez varování vletím do oleje. Přední kola okamžitě ztratí trakci, po chvíli se chytí, ale zase se utrhnou ta zadní. Je to slušný tanec, ale trať je široká a nějak to všichni zvládáme.
Křest ohněm
Žluté vlajky letí do vzduchu a následuje několik kol za safety carem. Snažím se vzpomenout si na všechna pravidla a rychlostní omezení, která pro takovou situaci platí – na úvodním briefingu se vážně vyplatí pozorně poslouchat. Když se konečně zase rozsvítí zelená, jsme všichni v jednom dlouhém štrůdlu a musím se prodírat hloučky aut. i30 N jednoznačně patří k nejvýkonnějším a nejrychlejším autům ve startovním poli, takže předjíždění si člověk užije víc než dost. Ne vždy je to ovšem příjemné.
Když se člověk řítí na plný plyn po cílové rovince vstříc ostrému esíčku na konci v chumlu čtyř nebo pěti aut, je to šílený pocit. Každý se snaží najít si co nejlepší pozici a brzdný bod oddaluje na maximum. Pak najednou všichni vletí na brzdy, každé auto zpomaluje trochu jinak a míra šílenství se ještě stupňuje. Nějak se porovnáme do pravé zatáčky, ale agresivně jedoucí Fiat mě v nájezdu nekompromisně zavírá. Periferně vidím, jak se na mě zboku řítí žlutá masa, jdu prudce na brzdy a částečně uhýbám z trati. Nevěděl o mě, nebo mu to bylo jedno? Naštěstí mám pod pravou nohou 280 koní, a tak jdu zase hned na plyn, nechávám se samosvorným diferenciálem vytáhnout ze zatáčky a předjíždím rozdivočelé Pikachu z druhé strany.
Dalších několik kol mi pro změnu život komplikuje desítky metrů dlouhá olejová stopa po Caterhamu. Je sice posypaná, ale pořád dost klouže a já vůbec nevím, jakou rychlost si můžu dovolit. Nejdřív na ní ztrácím kontrolu při pokusu předjet pomalejší BMW, pak jsem zase zbytečně opatrný, takže se na mě opět lepí méně výkonná auta. Znamená to stres a s ním přichází řidičské chyby, což situaci ještě zhoršuje. Následoval další safety car a provoz se opět zahustil. Na to, že jedu svůj první závod, je těch nečekaných situací nějak moc… Na mých časech je to znát.
Hlavně přežít, ale také si to užít
Pak se šňůry aut konečně roztrhají, povrch vyčistí a já se můžu soustředit na správnou stopu a stabilní časy. Rozhodl jsem se nějaký čas držet dobře jedoucího řidiče v Toyotě GT86 a konečně nacházím svoje flow. Rázem si jízdu opravdu užívám, zajíždím svá nejlepší kola a snažím se posouvat vlastní limity. Jedna věc je totiž vědět, kde a v jaké rychlosti do zatáčky zatočit, a něco úplně jiného je donutit se to udělat. Mozek křičí, že jedu příliš rychle a musím ještě trochu zpomalit. Snažím se nepodléhat pudu sebezáchovy a místo mozkem jet takzvaně na srdíčko. Troufám si na čím dál rychlejší průjezdy, snažím se využívat každý centimetr šířky tratě a postupně mě řidičský zážitek zcela pohltí.
Když byla nádrž skoro po hodině zase prázdná, měl jsem popravdě dost. Cítil jsem, že začínám ztrácet koncentraci, což je při jízdě na limitu auta i řidiče nepříjemné a nebezpečné. Stačí se na vteřinku zamyslet na cílové rovince, kde se zdánlivě nic neděje, zmeškáte brzdný bod a máte masivní problém. Musel jsem obdivovat řidiče jedné z dalších i30 N, který celý čtyřhodinový závod odjel sám a ještě skončil „na bedně“. Vím naprosto jistě, že já bych to nedokázal.
Den v kůži automobilového závodníka
Náš čtyřčlenný tým pro závod 4 Hours Most tvořil jeden zkušený okruhový matador, jeden automobilový novinář a za český Hyundai dva amatéři s minimem okruhových zkušeností. Startovali jsme s podporou dvorního závodního týmu Hyundai Janík Motorsport, který na podobné akce nabízí pronájem několika perfektně připravených i30 N včetně veškerého zázemí.
Náklady na jednoho řidiče jsou kolem 20 tisíc korun včetně startovného, což je dobrá cena. Za mnohem menší automobilové zážitky se platí tisíce a tady se na celý den stanete opravdovým závodníkem. V ceně jsou pneumatiky i nezbytná výměna brzd po závodě, spousta paliva, zázemí v boxech, půjčení helmy nebo vyřízení všech formalit. A hlavně rychlé, přístupné a skvěle ovladatelné auto, které i náročné vytrvalostní závody zvládá bez jakýchkoliv technických problémů.
Určitě se před závodem v rámci příprav vyplatí vyrazit na některý z mnoha trackdayů (neboli organizované volné jízdy), které v Mostě i na jiných českých okruzích pravidelně probíhají. K dispozici bývají instruktoři, kteří pomohou s nezbytným hledáním ideální stopy a zdokonalením řidičských technik. Třeba členové oficiálního českého N Clubu získávají při registraci poukaz na ježdění na mosteckém autodromu zdarma v rámci balíčku výhod.
Cesta je cíl
A proč jsme nakonec ani zdaleka nevyhráli? Každý správný závodník má samozřejmě nachystanou spoustu výmluv, hlavním důvodem ale bylo to, že jsme museli na rozdíl od úspěšných týmů měnit brzdové destičky. Nechali jsme se strhnout ke zbytečným bitvám a dostatečně nešetřili techniku ani palivo. Chyběl nám jasný plán a taktiku rychlost versus spotřeba jsme několikrát měnili. Ani načasování safety carů nám nepomohlo – zatímco mnohé posádky pomalá kola využily k dotankování anebo střídání a ušetřily tak čas, my je absolvovali s čerstvým autem.
Ve skutečnosti mi ale na výsledku popravdě moc nezáleželo, i když by to samozřejmě byl pěkný bonus. Už jen to celé zažít bylo úžasné a vřele takovou zkušenost doporučuji. Auta od divize N na to i v sériové podobě rozhodně mají jak rychlostí, tak mechanickou odolností.
Autor: Vojta Bednář