Michal Žďárský, Jakub Nábělek a jejich elektrický Hyundai Kona z Nošovic již podruhé dokázali vyhrát mezinárodní mistrovství Bridgestone FIA ecoRally Cup. Jak se tovární posádka českého Hyundai dostala z nuly až na vrchol, jak tento sport vlastně funguje a čím je přitažlivý popisují v rozhovoru.
Už několik let jezdíte po světě a soutěžíte s elektromobily. Jaké největší zážitky vám ecoRallye přinesla?
Michal: Určitě bychom oba jmenovali Monte Carlo, které je prostě pokaždé velkolepé. Pro mě ale pořád nad vším ční soutěž v Českém Krumlově, kde vždy máme rodinu, fanoušky, kamarády a milujeme to tam. Obecně nás baví soutěžení i cestování, jen letos jsme se podívali na Azory, Island, na Madeiru nebo do Číny. Člověk také potká spoustu zajímavých lidí.
Jakub: Já mám za naší kariéru vedle Monte Carla tři nejsilnější momenty. Prvním je druhé vítězství v Českém Krumlově, když se jelo společně s velkou rallye. Kolem pódia byl dav fanoušků, a když se vyhlásilo, že my Češi jsme porazili všechny zahraniční posádky, tak lidé poprvé nepískali, ale tleskali a jásali. Pak určitě loňská Itálie, kde jsme urvali první světový titul, to se nezapomíná. A pak letošní Valencie, protože to byl nejdominantnější výkon, co jsme zatím předvedli. Měli jsme průměrnou odchylku jen 0,15 sekundy na každý měřící bod, kterých je za soutěž třeba 700.
Michal: Přitom Španělsko je kolébka této disciplíny, je tam ohromně populární a uspět je neskutečně těžké. Jen ty nejlepší posádky z veteránských rallye jdou do ecoRallye, všichni jezdí hrozně dobře. Totéž v Portugalsku, proto jsou tam závody extrémně vyrovnané. Před poslední erzetou jsme letos v Portugalsku mohli být stejně tak první, jako osmí. Jede se pořád o každou desetinu. A lidé tam ten výkon dokáží opravdu ocenit. Tady v Česku tomu zatím málokdo rozumí, ten sport se tu teprve rodí.
Zmínili jste pískání rallyových fanoušků. Je v cizině vnímání ecoRallye jiné než u nás?
Jakub: Lidé v Itálii, Španělsku, Portugalsku nebo třeba Belgii jsou pro ecoRallye hodně zapálení a chápou, že je to svébytná disciplína. Tady u nás to lidé berou jako nechtěnou konkurenci tradiční rallye, ale tak to není. Nikdo nikomu nic netlačí, my také milujeme WRC, je to prostě jiný sport. Někdo hraje bowling, někdo golf, my jezdíme pravidelnost s elektromobily.
Michal: Ani ten název rallye tam ale není jen tak, je skutečně potřeba ty dobré výsledky odřídit. Když někdo remcá, že jezdíme třicítkou na spotřebu a překážíme, tak já bych ho protáhl po těch erzetách na Monte Carlu nebo třeba v Železných horách, kde je to maturita z jízdy na sněhu a ledu. Na Islandu se z 90 % jezdí na šotolině a předepsané rychlostní průměry jsou třeba 80 km/h, stejně jako ve Švédsku, kde jsme týden neviděli asfalt, jen sníh a led. Když je hodně zatáček a náročný povrch, nedej bože noc a mlha, tak musí mít člověk opravdu naježděno, aby to tempo vůbec udržel.
Věnují se ecoRallye i lidé z jiných disciplín motorsportu?
Michal: Ve Španělsku jezdí třeba Luis Moya, navigátor Carlose Sainze, který má dva tituly z WRC. Nebo Stefano Modena, který odjezdil 80 závodů v F1 a v Monaku stál na bedně se Senou a Prostem. Bruno Thiry, bývalý jezdec WRC, je dnes už můj dobrý kamarád, na naše pozvání přijel na soutěž do Železných hor. Z mladých závodníků nás hodně zaujala Beitske Visser, která jezdí hlavně vytrvalostní závody GT4 a testovala i Formuli E.
Jakub: S Beitske Visser jsme dokonce trénovali, protože má stejného partnera Mahle jako my. Nejdřív jí to nešlo, protože neměla žádné know how, ale před závodem v Dolomitech jsme jí udělali v Českém Krumlově dvoudenní školení a ona pak v Itálii byla celkově čtvrtá a vyhrála spotřebu. Je opravdu neuvěřitelná, neskutečně rychle se učí.
Michal: Také na úrovni FIA vedou šampionát lidé, kteří dřív dělali F1 nebo WRC. A my s nimi můžeme jít na pivo, je to vždycky zajímavé. Mezi životní zážitky spojené s ecoRallye rozhodně musím přidat i předávání cen FIA, kde jsme byli na gala s vítězi F1, WRC nebo Dakaru. Loni to bylo v Baku, letos v Kigali. Chovali se k nám jako rovný k rovnému, všichni jsou přátelští, je neskutečné být toho součástí. Výborně jsem si popovídal s Thierry Neuvillem.
Jak jste se k soutěžím elektromobilů vůbec dostali?
Michal: Já jsem profesí motoristický novinář a někdy před 15 lety mi na stole přistála pozvánka na třetí ročník tehdejší obdoby ecoRallye v Českém Krumlově. Nic jsem o tom nevěděl, ale říkal jsem si, proč ne, půjdeme se svézt. A pak jsem se rok co rok vracel, protože mě to začalo bavit. Tehdy to samozřejmě ještě nebyla elektrická auta, jezdilo se především s auty na plyn nebo hybridy. Ta disciplína navíc byla s dneškem nesrovnatelná, v zásadě se jezdila klasická setinová rallye jako s veterány. Postupně jsem přidal i další závody, střídal jsem různé značky aut i spolujezdce. Časem se začala jezdit rallye pravidelnosti podobná té dnešní a já jsem začal pomalu přicházet na to, jak se to má vlastně jezdit.
A kdy se přidal Jakub?
Michal: Pořadatelé Krumlova jezdili za zkušenostmi do světa a básnili o tom, jak se jednou zúčastnili E-Rallye Monte Carlo. To mě vyhecovalo a chtěl jsem to také zkusit. Kuba byl první, kdo mě napadl jako spolujezdec. Známe se z florbalu, kde jsme spolu dlouho hráli v jednom týmu a oba jsme pak pískali jako rozhodčí v superlize. Na to jsme se teď kvůli ecoRallye museli vykašlat, protože už to nešlo časově skloubit a museli jsme si vybrat. Věděl jsem, že Kuba má k motorsportu blízko, a už jsme spolu jednou jeli Passo Stelvio. Naskočil do rozjetého vlaku, a i když o tom nevěděl vůbec nic, vyrazili jsme rovnou na Monte Carlo, což je pro nás dodnes ta nejvyšší meta mezi všemi soutěžemi.
Jakub: Je tam největší konkurence, nejdelší a nejnáročnější trasa, nejkrásnější cesty. Vyhrát Monte Carlo je obrovská výzva a náš velký cíl, který zatím nemáme splněný.
Dostali jste tehdy velký výprask?
Michal: Moc jsme nevěděli, do čeho jdeme, a naivně jsme si mysleli, že si jedeme pro medaili. Dopadli jsme samozřejmě podstatně hůř, ale z dnešního pohledu to nebylo tak špatné. Z asi 50 posádek jsme skončili v polovině. Po prvním dnu jsme byli dokonce čtvrtí, což všechny překvapilo. Jenže ostatní se dokázali na základě dat z prvního dne posunout a neustále se brutálně zlepšovali, což jsme my tehdy ještě neuměli.
A rozhodli jste se pokračovat.
Michal: Nás to úplně dostalo. Ta velkolepost té soutěže, slavné erzety, několik dní v Monaku. Ohromně nás to nadchlo a chtěli jsme se vrátit. Ale je to samozřejmě drahé, takovéhle výlety stojí ranec a elektromobilita jako téma se teprve rodila.
Jak velkou propast jste museli překonat od nadšenců k profíkům?
Michal: V roce 2021 jsme vyrazili do Valencie, kde tehdy startoval šampionát FIA. Přemýšleli jsme, jestli vůbec můžeme být konkurenceschopní proti těm velkým klukům. V Českém Krumlově jsme předtím jezdili jen českou soutěž a na jezdce z mezinárodního šampionátu jsme koukali jako na bohy. Když jsem tam vyhrál český pohár, měli jsme třeba 12 000 trestných bodů. A ten borec, který paralelně vyhrál hodnocení FIA, jich měl 800. Prostě úplně jiný svět, vůbec jsme nechápali, jak to dělají.
A ve Valencii jste si řekli, že byste chtěli být opravdu dobří?
Michal: Chtěli jsme zkusit, čeho můžeme dosáhnout. Průběžně jsme se drželi kolem sedmého místa, ale nakonec nás srazila spotřeba a neodvezli jsme ani bod. Jenže hned jako další závod v seriálu následoval Český Krumlov, který jsme jeli poprvé s elektromobilem pod FIA. A vyhráli jsme ho, zničili jsme i přední posádky. Za ty roky už jsem ho měl prostě skvěle naježděný, vyhráváme ho rok co rok. A to byl moment, který nás hecnul. I když jsme z prvního závodu sezóny nepřivezli ani bod, najednou jsme v hodnocení FIA byli s 15 body v čele s vítězem ze Španělska. Motivovalo nás to zkusit i další závod v Portugalsku.
Jakub: Pořád ještě jsme ale nechápali, jak ti nejlepší mohou jet tak přesně, a žádnou další výhru jsme ten rok už nepřivezli. Nakukovali jsme na špičku, ale ještě jsme se tam nedokázali dostat. Už jsme však měli jasno, že chceme pokračovat na světové úrovni a zlepšovat se.
Michal: Tehdy jsme ještě jezdili každý závod jiným autem, různě jsme to lepili, abychom sehnali peníze od automobilek, neměli jsme žádné velké sponzory. Byli jsme za exoty, lidé z FIA si vždy tipovali, čím pojedeme příště. Ale dozvěděli jsme o zájmu lidí z českého Hyundai, kteří se nás rozhodli podpořit a my jsme v tom partnerství ohromně spokojení. Máme v nich skvělou oporu, prožívají to s námi a po každém závodu nám od ředitele Martina Saitze chodí gratulace. Dnes už se nám ozývají různé automobilky i s poměrně zajímavými nabídkami, ale zatím to pořád neděláme pro peníze.
Jak vám tehdy sedlo auto, první generace Kony Electric z Nošovic?
Michal: Já z něj byl nadšený. Motorsport je vždy také o výběru správné techniky a platí to i v ecoRallye. Je potřeba, aby to auto mělo dobré jízdní vlastnosti i předpoklady ve spotřebě a musí nás odvézt po ose tisíce kilometrů tam a zpátky. V Koně se to ohromně sešlo, je to ideální kompromis. Komfortně nás odveze přes celou Evropu, skvěle se řídí a ještě nám pomůže ve spotřebě. Letos jsme při přesednutí do druhé generace byli trochu nervózní, protože je to větší a komfortnější auto. Ale teď už bych neměnil. Komfort je skvělý, pořád se řídí fajn a pořád má dobrou spotřebu. Navíc se zvedlo maximum nabíjecího výkonu a zlepšila nabíjecí křivka, což nám na cestě třeba z Prahy do Lisabonu ušetří i hodiny.
Kdy přišel zlomový moment, kdy jste si uvědomili, že můžete mířit na nejvyšší metu?
Jakub: Ten opravdu zlomový bod byla první výhra ve světě mimo Českou republiku, což bylo teprve v roce 2023 v Portugalsku. Dlouho jsme nebyli schopní vyhrát jinde než doma v Krumlově. Ale pak už to tam začalo padat. Přišlo to se zkušenostmi, nedá se to uspěchat.
Michal: Když už jsme tomu věnovali tolik času a peněz, chtěli jsme to dělat pořádně. Řada posádek hledá chyby za špatné výsledky všude možně, ale my vždycky začali u sebe. Pokaždé jsme se snažili všemu přijít na kloub, jak to přesně funguje. Velmi důkladně pracujeme s daty, analyzujeme logy, díky naší zvídavosti jsme si přišli na spoustu věcí, které třeba ještě konkurentům nedošly. Pořád objevujeme nové postřehy.
Můžete popsat, v čem vlastně ecoRallye spočívá?
Michal: Je to jízda pravidelnosti, neboli regularity. Pořadatelé naplánují trasu, pro jednotlivé úseky nám určí průměrnou rychlost a rozmístí virtuální měřící body. Podle GPS pak počítají s přesností na desetinu sekundy, v jaký čas máme být přesně v jakém bodě. Za každou desetinu vteřiny odchylky dostane posádka jeden trestný bod. Neměří se tedy rychlost, ale čas. Když například někde v serpentýnách ztratím, musím si pak spočítat, kolik musím dohnat. Klíčová je tedy práce s metry a rychlostí.
Jak těžké je jet přesně?
Jakub: Má to spoustu úskalí. Kontrolní body mohou být kdekoliv a je velký rozdíl, jestli jsou třeba před zatáčkou, na výjezdu nebo přímo v ní. My přitom jejich pozici nikdy neznáme. Každý pořadatel má svůj přístup a trasu najíždí trochu jinak. V tom nám velmi pomáhají naše zkušenosti, z průběžných výsledků umíme číst, jak je daná rallye nastavená. Rozdíly ve stopě jsou totiž obrovské. Jestli zatáčku říznu, nebo projedu vnější stopou, udělá na jediném vracáku třeba i 12 až 15 metrů. Člověk by vůbec neřekl, jak velký je to rozdíl.
Michal: V řidičsky složitých místech obvykle předepsanou rychlost nejde udržet, a pak máme na výběr. Když pojedu vnější stopu, zdržíme se, a pokud bude měřící bod hned na výjezdu, tak tam budu pozdě. Nebo si to říznu, budu tam včas, ale zase jsme ujeli méně metrů, a Kuba to musí zanést do přístrojů a přepočítat. Když je na Col de Turini za sebou 20 vracáků, můžu být rázem o 200 metrů jinde. A to je třeba 20 vteřin, tedy 200 trestných bodů. My se přitom snažíme jet s přesností na desetiny sekundy.
Používáte nějakou speciální techniku?
Michal: Náš hlavní pomocník jsou magnetické sondy, které jsou přesnější než GPS. Fungují podobně jako třeba tachometr na jízdním kole. Máme dva magnety uvnitř disku kola a na brzdiči sondu, která načítá jejich otáčky a tedy ujetou vzdálenost. Sondu si musíme vždy zkalibrovat před každým závodem – když pořadatel řekne, že daný úsek má kilometr, vyzkoušíme si, jak to odpovídá naší stopě. Roli navíc hrají i aktuální teploty, tlaky a další faktory. V itineráři pak máme u jednotlivých bodů uvedené přesné metry, takže vidíme odchylky od skutečnosti a Jakub mi třeba řekne: Na posledních pěti kilometrech jsi byl o 20 metrů delší. Takže vím, že jsem jel moc širokou stopu, musím si to přebrat a snažit se to na dalších kilometrech srovnat.
Jakub: První sezónu jsme odjeli s aplikací Rabbit Rally, která je zdarma a úplně stačí. Lze jí připojit na GPS i na sondy. Dnes už máme dedikované zařízení, kam se snadněji zanášejí korekce, ale není to až tak dramatický rozdíl. A pak je samozřejmě důležitý tablet s mapami, nejlepší na světě jsou Mapy.cz. Tam je každý strom, každý pomníček, používají je všichni. Google Mapy mají zase výhodu, že v nich je číslo každé silnice, včetně těch nejmenších. V některých úsecích, kde je těžké udržet tempo, Michalovi čtu zatáčky stejně jako na klasické rallye.
Zároveň se kromě pravidelnosti měří také spotřeba, je to tak?
Michal: Ano, a ta jde někdy přímo proti ní. Když chci být za vracákem rychle, tak na to musím šlápnout, ale spotřeba samozřejmě půjde nahoru. Záleží na taktice, jak se vyvíjí která z disciplín a na co je potřeba dát důraz. Obecně potřebuji vždy udržet co nejvyšší rychlost, proto záleží hodně i na tom řízení.
Váha pravidelnosti a spotřeby na výsledku je 1:1?
Michal: Už naštěstí ne, tak to bývalo dřív. Někdo pak mohl úplně propadnout v regularity, ale pak se právě plazil tou třicítkou, vyhrál spotřebu a pořád mohl mít dost bodů na slušný výsledek. To samozřejmě všechny štvalo. Dnes se počet trestných bodů z regularity násobí indexem spotřeby, což je koeficient spotřeby v soutěži proti udávanému WLTP auta – tedy o kolik jsme byli lepší než normovaná spotřeba.
Jakub: Váha spotřeby se liší podle toho, jestli se na dané soutěži rozdají tisíce bodů, nebo spíš stovky. V hodně vyrovnaných soutěžích jako je Španělsko nebo Portugalsko umí udělat znatelný rozdíl, jinde nemusí nijak zásadněji pomoct. Nejvyšší spotřebu míváme ve Švédsku, tam se koeficient pohybuje kolem 1, jezdíme tedy plus mínus podle tabulkových hodnot. Jinak se průměr pohybuje od 0,6 po 0,8.
Kolik kilometrů jste s Konou Electric za poslední sezónu najezdili?
Michal: V roce 2024 to bylo skoro 60 000 kilometrů. Je to náš rekord, bylo nejvíc soutěží.
Střídáte se v řízení na tak dlouhých cestách?
Michal: Řídím jenom já, Jakub většinou potřebuje pracovat nebo kouká na svůj oblíbený americký fotbal. Díky funkci V2L v nové Koně má nevyčerpatelný zdroj energie. Mně nevadí řídit tam i zpátky. Pro spoustu lidí jsem asi blázen, ale já klidně jedu 3000 kilometrů do Portugalska, tam odjedeme soutěž, pak se zase tři dny vracíme zpátky a já se stejně ráno probudím na hotelu a už se zase těším za volant.